Celý brno je zesraný z hokeje až za ušima, v hospodách je plno, ve škole prázdno, všichni smrdí na náměstí nebo doma u bedny, pijou krabicáky a modlí se ke Kometě. Mě hokej tak nějak nikdy nebavil, ale kdybych měl tu moc, dokázal bych změnit tvář tohodle sportu tak, že by měl větší sledovanost než Titanic ve 4D s přidanejma vetřelcema na palubě.
Ze všeho nejdřív bych zrušil tresty a místo nich bych zavedl power-upy. Atakovaný hráč by měl po incidentu možnost nasadit si na brusle ostny ve výšce achillovy paty pro efektivnější defenzivu, či vestu s vystřelovacími bodáky aktivovanou kontaktem s protihráčem. Bajonety místo hokejek jsou samozřejmostí. Dalším vylepšením by byla půlmetrová díra v ledě na místě středové čáry. Ve vodě samotné by samozřejmě byly krvelační žraloci.
Každý tým by začínal s jednadvaceti hráči na ledě a minimálně patnácti puky, z nichž by byl určitý počet pouze atrapa a v určitou chvíli hry by nečekaně vybouchnul.
To nejlepší na konec – při začátku poslední třetiny by na led byli vypuštěni lední medvědi. Ale ne jen tak ledajací lední medvědi. Tito lední medvědi by od narození neznali nic jiného než bolest a utrpení a celý život by byli vedeni k jedinému cíli, jehož naplnění se nemohou dočkat – zabít. A možná dát gól. Při sejmutí medvěda má tým plnou speciálku a může vytáhnout na dvě minuty ákáčko.
Samozřejmě by proti sobě nestáli týmy dva ale čtyři, stejně tak jako by hřiště bylo čtvercový s bránou vprostřed každý stěny. To máme 84 hráčů na počátku, k počtu gólů se na konci hry přičte týmu počet nezmrzačených končetin.
Velice nevtipný, avšak epický příspěvek - Jadřynec
Západní civilizace se v obrovskym měřítku potýká s korupcí, chudobou, válkou, je přímo zodpovědná za znečištění prostředí, ohrožuje všechny aspekty našeho zdraví a nevypadá to, že by to mocenskejm špičkám nějak vadilo. Jedinou jejich starostí je naše rozdělení a segregace. Je potřeba udržet nás na špičce ledovce problémů naší společnosti, abychom příliš nenarušovaly tajný dohody o našich dalších omezeních, který se dějou pod povrchem.
Jejich nejnovější starostí je omezení internetu, v dnešní době jedinýho svobodnýho a neutrálního média. Každym dnem se stupňuje napětí a je jenom otázka času, než se začnou zavírat lidi za nahrání digitálního obsahu na sdílecí server. Možná je na čase otevřít oči a zavřít někoho jinýho – politiky, ministry(který jsou pravym důvodem vzniku obřího dluhu, kterej tak bezostyšně rozpočítávaj nejen na nás, ale i na batolata) a hlavy monstrózních zločineckejch korporací, na jejichž objednávky se tvoří zákony, který nás maj zavřít do ještě menší klece a jim umožnit si nahrabat ještě víc peněz. Ale ruku na srdce – v dnešní pseudoliberální společnosti máme přece každej stejnou možnost volby. Stačí jen založit obří společnost, pak už jenom rejžovat tři prdele peněz, drtit konkurenci a nakupovat úředníky jako zkurvený koně v dostizích a sázkách.
Jsem snad jedinej, komu se z toho svírá žaludek? Asi ne, ale spousta lidí to zaregistruje nejspíš až ve chvíli, kdy si nebudou moct stáhnout svůj oblíbenej sitcom nebo porno. S lidskou ignorací už jsem se smířil dávno, ale nedokážu pochopit, kolik "obyčejnejch" lidí souhlasí se záměrama těchhle kryptofašistickejch koncentrovanejch mrdek a nejradši by i sami založili internetový gestapo, aby vyfasovali taser a mohli lidem prohledávat harddisk.
Všechno se to děje tak rychle, že to nestíháme sledovat, ale určitě nastane nějakej zlom. Něco se zvrhne, někoho zavřou/zabijou, někdo se upálí a pak se můžou stát dvě věci:
a) lidi si to nechaj líbit a půjdou s davem, jako už tolikrát předtim a na internet budou chodit jenom psát statusy typu "zejtra se jdu nechat očipovat"
b) lidi vyrazí do ulic, rozmrdaj co nejvíc vládních budov, přinejlepšim pozavíraj politiky na doživotí a rok 2012 konečně nabyde nějakej význam
Osobně doufám, že politici tentokrát šlápli hodně vedle. Nemůžete dát dítěti uprostřed obchoďáku plnej pytlík bonbonů, nechat ho sníst dva a vzápětí mu je vzít a ještě ho za to zmlátit a dát zaracha. Dítě začne řvát a kopat kolem sebe, přinejlepšim se posere a přitáhne tolik pozornosti, že dostane pytlík zpátky a ještě extra dudlík, aby už drželo hubu.
Já bych vás strašně chtěl bavit a pravidelně psát kokotský články plný nejčernějšího a záchodovýho humoru, nevkusnejch narážek a spoustou nahoty, ale bohužel si připadám jako rolička od vypotřebovanýho toaleťáku, už si tak nějak nemám čim utřít prdel. Je těžký něco vypotit jen tak "abyseneřeklo". Navíc už jsem ve svým blogu reflektoval tolik mejch depresí a sraček, který mě tížili, že už jsem to vlastně tak nějak překonal, a když je člověk víceméně šťastnej, nemá potřebu běhat dál po světě s vytaženým pérem a strkat ho do každýho vosího hnízda.
Inspirace se nedostavuje už ani z každodenních "zpráv" a života "celebrit", vzhledem k tomu, že tyhle informace jsem postupně přestal vyhledávat kvůli alespoň částečnýmu zachování mýho psychickýho zdraví. Je to snad ještě pokleslejší zábava, než čtení mýho blogu. Nezajímá mě komu hulí Bartošová na hajzlech, ani jestli Řecko čeká smrt kvůli nedostatku kebabu. Místo toho sleduju kočičí videa na YouTube.
A navíc jsem se dobrovolně vzdal svýho největšího zdroje inspirace. Zjistil jsem totiž, že život je moc krátkej na to, abych se hádal s každým vypatlanym zmrdem, kterej mě sere nebo s kterym nesouhlasim. Tím se zároveň hodně sužuje okruh mejch potenciálních přátel.
Nejhorší jsou cynický arogantní kreténi, který vyměknou. Nejspíš udělám nejlíp, když založim novej blog. Blog plnej lásky, naděje, duhy, štěňátek a Babici. A abych uvedl na pravou míru svůj článek o miss – já nejsem sexista. Miluju čubky.
Citát na závěr:
"aaaaAAAAAAAAAA KURVA!!!" Vincent van Gogh
Slyšeli jste o kryoterapii? Je to teď strašně trendy a každej metropolitní buržoazní čůrák to musí zkusit, aby s tim mohl machrovat v pondělí ráno v práci před svejma buranskejma kolegama. V podstatě jde o to, že se svlíknete do trenek, vlezete si na pár minut do komory, kde je asi tak mínus osm set stupňů, zaplatíte za to svoje těžce vydělaný prachy a pak si připadáte skvěle. Dneska se prostě za všechno těžce platí a ani krůta zadarmo jámu nekope, ale osobně mi přijde jednodušší a levnější vyběhnout v noci v zimě v trenkách před barák. Vždyť i ty léčebný procesy ve čtyřicátejch letech v Osvětimi vypadaly stejně, oni prostě nechali ty lidi bez bot jenom v nějakým kusu utěrky na pár hodin ve sněhu a ani za to nechtěli žádný peníze. Bohužel, kapitalismus velí a tyhle časy už se nikdy nevrátí.
To samý platí i o léčbě tmou, další novodobej trend. Necháte se na tejden za minimálně osm litrů zavřít někam do kobky, abyste mohli v klidu přemejšlet, prohlubovat svoje psychický defekty a masturbovat, aby z vás potom vylezla vyšší bytost plná lásky a boha. Skvělej způsob, jak strávit dovolenou. Bohužel musím konstatovat, že už několik dekád CIA provádí podobný lázeňský metody zcela bezplatně, dokonce i na daleko delší dobu a s několika vylepšeními, například igelitkou na hlavě a kapající vodou zdarma.
Jestli to takhle půjde dál, bude za chvíli za terapii považovaná i plynová sprcha, mučení kyselinou a vězení v Bangkoku. Podle mě by byl obrovskej hit podnik "Mengeleho lázně", kde by se mohli vyřádit všichni svobodomyslný snobský idioti. Samozřejmě by se platilo předem, nejlíp převodem či ledvinou.
Vkročit do nového voňavého pondělí pravou nohou je naprosto kruciální, pokud nechcete zbytek tejdne posrat na co sáhnete. Mně osobně se pondělní ráno vydařilo naprosto skvěle.
V šest ráno jsem u nemohl spát díky klasickejm nočním můrám o vetřelcích a Chodově, takže jsem pln lásky a odhodlání vyskočil z postele s tím, že si zapnu notebook a budu chvíli studovat. Takovýhle divný věci já teď občas dělám.
Po tom, co jsem ho snad po dvanáctý restartoval a několikrát mu vyhrožoval smrtí, na mne nenápadně dolehla ta zničující skutečnost, tíživá pravda, skličující realita a nečekané rozuzlení. Je to kurva rozbitý.
Neni přece normální, aby večer všechno normálně fungovalo a pár hodin nato bylo všechno normálně v prdeli. Kam se asi poděla všechna moje postahovaná hudba? Existuje ještě někde v nějaký metafyzické podobě nebo už nadobro ztratila svou hmotnou podstatu a je nenávratně pryč? A pokud existuje, jakej zmrd jí asi poslouchá?
A co teprve moje porno! Omluvte můj sentiment, ale byl bych upřímně rád, kdyby tento svět nemuselo opustit tak brzy... mohlo ještě rozdat tolik radosti a lásky!
Po několika hodinách mlácení do klávesnice, vymejšlení novejch nadávek a proklínání narození Ježíše Krista mě ale osvítila neuvěřitelná, všeobjímající, hnisavá, séměm potřísněná pravda – za všechno může Steve "Zkurvenej Rolák" Jobs.
"Steve Jobs od chvíle své smrti bloudí v nehmotné pararelní realitě nemrtvých ve formě jakéhosi esoterického prdu a čeká na reinkarnaci" Zdroj: novinky.cz
A jelikož se kurevsky nudí, občas napadne nějakej konkurenční operační systém. Říkejte si co chcete, ale všechno do sebe zapadá líp než jablko od stromu.
Takže já teď kvůli nějakýmu mrtvýmu hipíkovi strávil poslední tři dny uzdravováním počítače stylem "vygůgli kurva všechno, co tě napadne" a ještě zdaleka nejsem u konce. Až příště nebudu moct v pondělí ráno spát, půjdu se radši fénovat do vany, to bude bezpečnější.
Dneska jsem se byl podívat v obchoďáku na casting na Miss 2012. Něco tak zvrhlýho jsem už dlouho neviděl. Spoustu konzumních načančanejch mrdek čumějících na blbý pubescentní vychrtlý čubky s nevkusnejma kérkama v plavkách kroutící se před porotou složenou z bandy anorektickejch slepic s plnejma žaludkama osmažený vaty plus pár slizkejch sexistickejch čuráků posuzující je nějakým fašistickým ideálem krásy. Hotový řeznictví.
"Jmenuju se Alenka, měřím stosedmdesátdevět centimetrů... a... ehhhh..."
"Sportujete?"
"No jako... ani nééé... občas jako zajdu do fitka, jooo..."
Je super, že ženský pokolení se už spoustu dekád snaží o nějakou "emancipaci" (znáte to, aby mohli volit, jezdit v autobuse a tak) a zároveň ze sebe nechaj dělat zboží se skvělým startovním číslem jako na dostihách. Chápu, že ne všechny holky jsou takovýhle tupý kusy hovězího, ale pořád se mi před očima vybavujou všechny ty nevkusný fotky na sociálních sítích s pózou v nějakým pseudoateliéru nebo koupelně, vyšpulenej ksicht a spoustu "lajků" od kamarádíčků masturbujících u monitoru. Celá ta hra na modelky je směšná a fakt mě to odpuzuje.
Takže laskavě tampóny místo žraní začněte používat k tomu, na co opravdu jsou, vemte rozum do hrsti a běžte dělat něco užitečnějšího, třeba hostesky v makru.
Myslim si, že je načase, aby Ray Koranteng konečně natočil svojí první rapovou desku. Jeho pseudonym by mohl bejt "Ray WuTangKleng" a hostovala by mu tam Borhyová a taková ta opuchlá krátkovlasá čubka ze zpráv na nově. Ve videoklipu by kroutili prdelema na stole v ňůsrůmu zatimco by se Ray točil dokola na židli a diktoval. Na albu by se měl dotknout klasických gangsta-shit témat, jako například bičis, prachy, počasí a nakonec příběh o beznohým psovi, kterej se naučil běhat stovku pod deset vteřin. Ve skrytý skladbě na konci by mu dělal fýčuring Pavel Poulíček, jako správnej vyvrhel sportovního zpravodajství.
To mě jenom tak napadlo, když jsem se zase jednou ohromně bavil v práci. Původně jsem chtěl napsat článek o tom, jak mě serou ty vaše rasistický píčoviny na facebooku a máte omezenej pohled na věc a uniká vám podstata problému a vůbec o tom, jak jsem daleko lepší člověk než vy. Jenže to je jak házet perly po bílejch sviních na zeď, takže vám radši napíšu, jaký bizarní věci jsem stihl v posledních pár měsících/letech svýho života (abyste si uvědomili, jak je můj život vzrušující a váš život nudný):
- běhat s kámošem nahatej na festivalu
- skákat s tim samým kámošem nahatej do sněhu (těch nahatejch věcí bylo víc)
- usnout zamčenej na záchodě (to jsem taky zvládl víckrát)
- vyzkoušet LSD
- "zapíjet" absinth sněhem
- nechat si dát dva piercingy do pusy
- vyndat si dva piercingy z pusy
- grilovat na nádraží
- potkat jeptišku v zimní bundě
A na závěr citát:
"Nein." Adolf Hitler odpovídá na otázku, zda-li je rasista.
O víkendu jsem dělal brigádu v makru. Je to zkurvená dřina za směšný peníze se spoustou nepříjemnejch lidí, prostě ideální studentskej přivýdělek. Ono se ale neni čemu divit. Když člověk pracuje s potravinama, musí totiž mít potravinářskej průkaz. Pokud to náhodou nevíte, potravinářskej průkaz získáte tak, že dáte doktorovi tři kila, pak si strčíte kus klacku do prdele, pořádně tam s nim zakroutíte, abyste nasbírali dostatek "vzorku", doktor potom pošle onen klacek do Prahy, kde ho pár odborníků zanalyzuje. Celkem na hovno práce. Vzorky se potom na žádost Radka Johna archivují v jeho lednici. Nikdo neví proč.
Celkem mě uklidňuje vědomí, že každej můj potencionální kolega si někdy během svýho života musel strčit klacek do prdele. Není to ale taková zábava, jak se může zdát. Některým lidem totiž "omylem" zůstane ten klacek v zadku napořád. Poznáte je tak, že to jsou zkurvený zmrdi, který maj pocit, že když jste brigádník, můžou s váma jednat jako s klackem. Chodí po obchodě a buzerujou a když jdou na záchod, vydávaj divný zvuky.
Potom taky existujou lidi, který si ten potravinářskej klacek nechaj v zadku schválně, nejspíš proto, že se jim to líbí. Nebo taky jen tak, z prdele. Pobíhaj po makru s věčnym úsměvem na tváři a pro jistotu si každý tři měsíce nechávaj udělat novej potravinářskej průkaz. Každej má nějakýho koníčka.
Život je divnej. Narodíte se, studujete, strčíte si cizí předmět do prdele abyste mohli dělat podprůměrnou práci a nechali se buzerovat. Říkejte si co chcete, ale podle mě se někde stala chyba.
V pátek jsem byl na koncertě, měli byste to někdy taky zkusit, je to zábava. Můžete si dát pivečko, klobásku, poslechnout si nějakou moravanku a v neposlední řadě potkáte spoustu známejch. Já miluju spoustu známejch. Miluju spoustu lidí koncentrovanejch v malým prostoru, který o vás ví hovno a stejně maj potřebu vám promlouvat do duše a cpát vám do hlavy hromadu nepodstatnejch píčovin, protože maj patent na pravdu a moc panáků.
Krátký úryvek z monologu jedný známý, kterou jsem viděl všehovšudy potřetí v životě:
"Ty vole hele, jako sorry jo, hele, ale od tý doby, co jsem tě viděla naposled, jo, tak ses strašně změnil, hele! Jako fakt se na mě nezlob, ale dřív si vypadal fakt jako líp! Jako fakt si byl úplně krásnej kluk, ale teď hele, ten účes a hlavně ty brejle, to je fakt jako hrozný! Fakt já nevim, ale něco se sebou dělej, jo! Poříď si hlavně nový brejle a tadyto! Jako od tý doby, co jsem tě viděla naposled si hrozně klesnul, jako fakt!"
Co má člověk na tohle odpovědět buranský, děsně vyfreecoolinovaný, typický lázeňský píče s dredama? Odezva typu "S těmahle řečma mi polib prdel" se nějak minula účinkem, jelikož mluvila pořád dál. Pár lidí se mi potom divilo, že jsem jí vydržel poslouchat celou dobu. Jenže mě to ani v nejmenším nesralo, prostě jsem se usmíval a poslouchal.
Mě tyhle individua hrozně fascinujou, jejich problémy bych vážně chtěl mít, bohužel už mi není čtrnáct a na koncerty nechodim proto, abych předvedl svoje nový hadry, machroval na baru a vyvolával bitky. A upřímně radši budu vypadat jako zkurvenej vágus, jenom abych se od nich odlišil. Já vím, že nejsem krásný, ale mám dobrou terapii – jednou týdně se vykoupat v tatarce a pak si před zrcadlem masírovat bradavky a říkat si pro sebe: "Ty seš ale kurvička, co?"
Měl jsem kurevsky vzrušující prázdniny. Červenec a první půlku srpna jsem prochlastal, což neni nic, čim bych se měl nějak chlubit, ale prostě se to tak nějak semlelo a tajit to nebudu. Já za to vlastně ani nemůžu, za to může moje domovina, západní Čechy, Chodov. Člověk si takhle žije v klidu v Brně, chová se slušně, zdraví starší spoluobčany a rozdává mír, lásku a sémě na všechny strany, a pak přijede domů a chová se jako zasraný prase. Jestli jsem se něco naučil od mýho fotra, tak je to svádět všechny svoje zlozvyky a špatný vlastnosti na okolnosti, jen ne na sebe. Takže jsem v tom nevinně. Díky, tati.
Navíc neni nic špatnýho na tom, sejít se po čase s kámošema, zakalit, pokecat, zjistit která mrdka mě kdy a jak pomlouvala v hospodě, abych si vzápětí retrospektivně vybavil, jaký veškerý důvěrnosti jsem jí vždycky vyklopil. Není nad maloměstskou soudržnost, kdy všichni znají všechny a všichni ví všechno o všem a o všech, přičemž všechno je jedno velký tajemství a nejdůležitější je to hlavně nikde neříkat. Kdo koho miluje, kdo se s kým rozešel, kdo potratil, kdo koho oprcal, komu upadlo varle do odpadu – všechno je součástí jednoho obrovskýho nikdy nekončícího koloběhu, kterej mě pokaždý, ať chci nebo nechci, vtáhne a já se opět stanu jeho součástí. A vůbec nezáleží na tom, kolikrát si řeknu, že mě to nezajímá. V Chodově jsou totiž drby zábavou číslo jedna. Tou druhou je pivo.
Další Zbyňkova úžasná dobrodružství o prázdninách 2011:
- Málem jsme se poprali s náckama v hospodě na oslavě kámošovo narozenin. Kdyby nebyl Bědla zhulenej jak taška a přišel s tim teleskopem hned, mohlo bejt o zábavu postaráno.
- Byl jsem na festivalu Povaleč a koupal jsem se v nějaký obří kaluži, prej rybník. Měl jsem z toho pár dnů exém na pýnisu.
- Dal jsem si na jedný kalbě neurol a čekal, co to se mnou udělá. Pak jsem usnul.
- Na festivalu v Trutnově jsem s pár fajn lidma prodával kafe ve stánku. První den jsem byl nervózní a lil jsem mlíko všude kolem, další dny jsem si dal pár maliňáků a tančil při přípravě dvojitého pressa jako zamlada.
- Viděl jsem střevlíka, ze kterýho se zaživa klubala vosička. Hmyzí svět je docela drsnej. Představte si, že jste střevlík, spíte někde v hlíně v klídku, přiběhne nějaká mrdka se sosákem a naklade do vás vajíčka. Já bych byl teda děsně nasranej.
Byl horký letní den a já a můj kamarád Aleš jsme, jako skoro každý den, zevlovali ve skate parku. Bylo mi teprve dvanáct let (nesuďte mě) a byl jsem nezkušený a trochu vystrašený. Schovali jsme se za mini rampu a Aleš ho na mě vytáhl. Měl sice o něco víc zkušeností než já, ale i tak vypadal dost neohrabaně. Okamžitě mě praštila do nosu jeho specifická vůně. Žmoulal ho v ruce tak dlouho, dokud nebyl úplně hotový.
"Tak to vodpálíme, ne?"
Já si úplně přesně nepamatuju, kdy jsem poprvý hulil, ale nejspíš do bylo nějak takhle. Každopádně jsem se určitě nezhulil, protože jsem ani pořádně nevěděl jak. Na tom ale nesejde. Důležítý jsou první zážitky dospívání okořeněné vůní zakázaného ovoce, bongama vyrobenejma z pet-lahví, blitím do postele, přespáváním ve vchodech a další nezapomenutelné ztráty nevinnosti, které z vás postupem času formují dospělou lidskou bytost, která si v určitý moment řekne:
Ke konci měsíce dávám výpověď z práce, kde jsem strávil poslední půl rok. Nemůžu se kurva dočkat, až budu zase chodit do školy, byl to totiž dost pekelnej půl rok plnej únavy, občasný deprese a minimální mzdy. Ale všechno špatný je k něčemu dobrý. Sice nevim k čemu, ale spousta lidí to říká, a když něco říká spousta lidí, musí to bejt pravda.
Jedna věc, která mě ale poznamená do konce života, je rádio. Pouslouchám ho každej den přes osm hodin. Rádia jsou skvělá věc, maj ohromnou databázi kvalitních písní (většinou okolo dvanácti až patnácti) a já jsem pro vás udělal playlist mejch nejoblíbenějších pecek. Endžoj!
Daniel Neolanda – Byl jsem nácek, ale už nejsem... slibuju
Daniel "Spasitel" Lunda – Natočil jsem s manželkou super film
Chinaski – Bukowski se obrací v hrobě
Chinaski – Náš bubeník ve skutečnosti radši spáchal sebevraždu
Chinaski feat. Nějakej slovenskej farmář – Nananá píčo, žerte naše hovna
Shakira – Vaka Vaka Vaka Vaka
Shakira aka "kolumbijská lurva" – Vaka Vaka Čoro Moro
Shakira z lesa – All You Need Is Vaka Vaka
Kabát – Traktor a holinky z alba "Romance s farmářskou ovcí" Avril Laviňová – Lalalala lalalalalalala lala lalalalalala lalalalalala la lalalalalala
Michal Davidů – Já chci žít v normalizaci nonstop
Nirvána – Smells Like Brokovnice
Nirvána – Come as You Are z kompilace "Další klišovitá písnička" Tři sestry – Já nemám nohu, ale zato mám pivo
Jo, a všem duševně narušeným jedincům, kteří pravidelně sledují můj blog a ještě si to užívají, slibuju, že až skončim v práci, budu se snažit psát častějš. Život je krátkej a já nemůžu ještě po šichtě sedět u kompu a vymejšlet píčoviny. May the Knír be with you... always.
Už asi měsíc mám v peněžence stovku, který se nějak nemůžu zbavit. Už ani nevim, kdo mi jí rozměnil. Mám v plánu jí dát do nějakýho automatu nebo samoobslužný pokladny, až bude příležitost. Nechci s ní platit nikomu osobně, bylo by mi to blbý. Je totiž celá od krve. Což je fakt kůl.
Je kůl, že mám v peněžence DNA nějakýho, při mým štěstí, strašlivě nemocnýho člověka, co trpí určitě nějakou neznámou a nevyléčitelnou chorobou. Při mým štěstí někde zakopnu a tu stokorunu omylem spolknu a nakazim se. A ještě k tomu přijdu o kilo. Při mým štěstí.
Přijde mi dost ironický, že abych si na tuhle potřísněnou stovku vydělal, dřu se v zajebaný práci a každej den potim krev. Co mi přijde ještě víc ironický je, že když máme na našich penězích krev, tak je to dost dobře vidět... Co ale neni vidět, je kokain, sliny, semeno a další sekrety. Což vlastně v kostce vysvětluje, proč jsme otroky peněz. Ironicky.
Tak jsem vyblil další pseudofilosofický hovno, který nemá hlavu ani patu. Teď je na čase jít do obchoďáku pro víňáka a zaplatit u samoobslužný pokladny tou slavnou stovkou. Možná na ní trochu plivnu, abych přispěl svým troškem do mlýna.
Můj notebook mě zase neposlouchá. Odmítá rozpoznat sračkoidní čtečku karet, kterou už jsem jednou reklamoval u afektovanýho zmrda v prodejně mobilů. Jsem nasraný.
Musim jít na nákup. Venku svítí slunce, je krásně. Třeba mě procházka městem uklidní. Pouštim si do uší nesmyslně agresivní elektro a vyrážim do betonovýho postkomunistickýho ráje. Jsem naštvaný.
Ulice jsou plný lidí. Spousta hlasů a hlav. Mířím do podchodu. Spousta smradu a hlav. Šmejdi mi nabízej letáky, hajzlové chtěj abych hledal Ježíše. Blbci hrajou na kytaru před kelímkem s drobnejma. Děvky v růžovým od t-mobilu mi cpou svoje tarify, paušály a voňavky. Míjím samaritány, slyším skrz sluchátka jenom "Přispějte na postižené!". Jsem zoufalý.
Po nákupu kouřím před obchodem. Banda pubescentních malejch čubek žebrá o cígo. Můj zkřivenej ksicht nemá sílu mluvit. Vyndavám sluchátko a kroutím hlavou sem a tam.
"Já jsem ti říkala, že ti nedá..."
Slušně oblečenej týpek ke mně přijde a říká:
"Dobrý den, já vím, že vás to otravuje a taky vás to stojí peníze, ale nemohl byste mi prodat jednu kusovku?"
"Já mám jenom jednu, hele..." lžu.
"A nemohl byste mi tam nechat aspoň na prda, jestli by vám to nevadilo?"
Kouknu se na špaček v mý ruce.
"´si to vem, hele..."
Nevěřícně koukám na slušně oblečenýho týpka. Odchází a dokuřuje můj filtr. Jsem v rozpacích.
Procházím centrem. Starej ožralej píčus močí na betonovej sloup. Míjejí ho rodiny s kočárky a dětmi. Jenom tak tam stojí s vyloženým ptákem a chčije. V centru. Socky se válej před poštou na zemi vedle otevřenejch krabicáků. Mířím k bankomatu. Nemůžu si vybrat peníz. Zapomněl jsem, že je novej měsíc a má nejmilejší banka mi strhla obnos za píčoviny. Výplata v nedohlednu. Mířím zpět do nory. Jsem zklamaný.
Doma se převlíkám. Skládám kalhoty, dávám je na obvyklé místo. Skládám tričko, dávám ho na obvyklé místo. Oblékám si tepláky, zatahuji žaluzie a padám do postele. Typicky vyjebaná neděle. Jsem vyčerpaný.
Antikristi letos znovu rozdávali ceny Anděl, což je vskutku nesmírně bolestivá procedura plná utrpení, slz, krve a hoven. V této studii se pokusím zvážit všechny faktory a konečně zjistit odpověď na záludnou otázku, která trápí vědce a myslitele z celého světa již po staletí – je horší každoroční rozdávání Andělů nebo Vyhřezlý konečník?
Pozn. autora: fotka vyhřezlého konečníku mi nepřišla dostatečně nechutná, použil jsem proto obrázek loga KSČM a lečo.
Výsledky studie nelžou – Andělé jsou větší utrpení než pruritus konečníku. Ale ruku na srdce – všichni jsme to tak nějak už věděli.
Vy děti ze stanice zoo - konečná zastávka - Jadřynec
Klasickej rozhovor idiota č. 1 (dále jen I1) a idiota č. 2 (dále jen I2). Pro komický efekt si čtěte I1 hlasem Vojty Kotka a I2 hlasem Jirky Mádla.
I1: Tady máš tu knížku, cos chtěl půjčit. I2: Jo, díky! A je to dobrá knížka, jo? I1: Je to skvělý, fakt dobrá knížka! I2: Tyjo, mně to říkal každej, že je to fakt skvělá knížka, tak se moc těšim! Já teda jinak vůbec nečtu, ale na tuhle knížku si čas udělám. I1: Já taky ne, za celej život jsem přečetl tak dvě knížky, ale tahleta knížka, ta knížka je fakt hodně dobrá! I2: A o čem je teda ta knížka? I1: Ta knížka je o drogách. Dokonce o tý knížce natočili film. Ale ten už není tak dobrej, jako ta knížka. I2: Tak to je jasný! Tak je to vždycky, když někdo natočí podle knížky film. Povídám VŽDYCKY! I1: Moje řeč. Třeba Pána prstenů jsem nečet, protože ta knížka je fakt moc tlustá, ale vsadím se, že je daleko lepší než film! I2: Jo. A jsou tam obrázky v tý knížce?
Nechápu co je to za fenomén. Každej druhej vypatlanej blbec, kterej viděl literaturu dvakrát z dálky, četl My děti ze stanice zoo. Samozřejmě je absolutně jasný, že je to skvělá knížka, jelikož každej, kdo přečetl víc jak jednu knihu za život se záhy považuje za hardcore literárního znalce.
Něco obdobnýho je film Perníková věž. Typická česká sračka o drogách se špatnejma "hereckejma" výkonama, velice "originálním" scénářem a pár fakt "vtipnejma" hláškama.
Ve výsledku se tito Idioti č. 1 až nekonečno po přečtení perfektního literárního skvostu a shlédnutí geniálního českého filmu záhy stávají odborníky přes drogovou problematiku. A tak, milé děti, přicházejí na svět lidé, kteří mě neskutečně serou.
